Jediná dodnes dochovaná Alfa Romeo G1 s číslem rámu a motoru 6018 byla jako nová dovezena do Austrálie v roce 1921 a byla za 850 australských liber prodána obchodníkovi z Queenslandu, který zanedlouho poté zkrachoval. Její majitel si byl dobře vědom toho, že v případě krachu o auto přijde a tak se jej snažil před věřiteli skrýt.  O tři roky později zemřel a automobil se na dalších 25 let ztratil, když patrně přežíval zastrčený v nějaké polorozpadlé garáži na zapadlém veknově v okolí Queenslandu.  
Auto bylo poté objeveno skupinou mladých autsralských cowboyů, které nenapadlo nic lepšího, než že by mohlo sloužit jako výborný prostředek pro nahánění dobytka, lov klokanů a k podobným radovánkám, kterým se oddává každý správný australský křupan... Samozřejmě se jim brzo podařilo narazit autem do stromu a tak je poškozené odtáhli zpátky na farmu a používali jej jako pohon pro pumpu na vodu. Masivní točivý moment motoru při nízkých otáčkách byl pro tuto práci naprosto ideální a pravidelný provoz zapříčinil, že motor zůstal ve výborném stavu, i když zbytek vozu byl naprosto zbídačený.  
V roce 1964 si nebohé Alfy konečně všimlo pár fandů značky a tak mohla být vysvobozena ze svých pumpovacích galejí. Příští rok již Alfa byla majetkem jednoho nadšence (p. Ross Flewell-Smith), který se přes varování mnoha znalců, kteří nevěřili, že vůz by bylo možné opravit, pustil do její renovace. Tento úkol zabral dalších 10 let.  
Při překonávání potíží, které tento gigantický úkol s sebou přinášel mu pomohla skutečnost, že se mu podařilo sehnat vrak jiné G1, který posloužil jako zdroj mnoha chybějících náhradních dílů. Většina kapotáže automobilu chyběla a po několika designových experimentech se pan Flewell-Smith obrátil na odborníka na slovo vzatého, Luigiho Fusiho, který tou dobou pracoval jako kurátor musea Alfy Romeo, a který dříve pomáhal Vittoriu Janovi při navrhování takových legend jako Alfa Romeo P2 a dalších.  
V roce 1977 již bylo auto v takovém stavu, že zvítězilo v soutěži elegance na výstavě klasických vozů v Queenslandu a o rok později také v autsralské obdobě závodu Mille Miglia. A že se jedná o pravou Alfu Romeo dokazuje i historka z jednoho z pozdějších závodů, ve kterém této Alfě z roku 1921 naměřili rychlost téměř 140km/h a vůz byl ze závodu pro překročení maximální povolené rychlosti diskvalifikován! (a nezapomeňte, že má brzdy pouze na zadní nápravě!!)  
V roce 1995 pan Flewell-Smith svoji milovanou "Milly" (přezdívka vzešla z nápisu "Milan" na bloku motoru) prodal panu Julianu Sterlingovi, který na autě provedl renovaci dle svých, naprosto ojedinělých měřítek. Veškeré opotřebené díly byly vyměněny za zákázkově vyráběné komponenty bez ohledu na finanční náklady. Michelin byl pověřen dodáním pneumatik, které budou přesně odpovídat těm dobovým - výsledná cena: 6.000 USD za sadu! Výsledkem této neskutečně nákladné renovace je vůz, který je v naprosto božském stavu.  
Pan Sterling v roce 2001 nakonec také "Milly" prodal a jejím zatím posledním majitelem společnost Ateco Automotive, novozélandský importér Alfy Romeo.  
Nezbývá tedy, než šestaosmdesátileté "Milly" popřát pevné zdraví do dalších let a jejímu majiteli mnoho obchodních úspěchů!  

Diskuze k tomuto modelu...